AUTORSKÝ ZÁKON A POČÍTAČOVÉ PROGRAMY
 
                     Mgr. Lucie Rambousková
                          a spoluautor
                        Stanislav Polčák


    Vážené kolegyně, vážení kolegové,

      autorské  právo  je  jedním  z  poněkud  opomíjených  oborů
  platného  právní  řádu  České republiky,  ač  je  nejenom  jeho
  nedílnou  součástí,  a přestože se s tímto  odvětvím  dostáváme
  doslova  každodenně do přímého kontaktu. Denně každý z nás  čte
  své  oblíbené knihy, denně každý z nás poslouchá svou oblíbenou
  hudbu.  Není  snad  zapotřebí  zmiňovat  se,  kolikrát  za  den
  klikneme  na tlačítko myši a kolik hodin pracujeme u  počítače.
  Všechny  tyto činnosti jsou předmětem zájmu jak autorů,  tak  i
  uživatelů  autorských děl a jsou především nově od 1.  prosince
  2000  normativně  upraveny zákonem č.  121/2000  Sb.,  o  právu
  autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
  některých zákonů (dále jen  "AutZ").  Ačkoliv  potřeba  přijetí 
  nové zákonné úpravy byla odbornou, ale  i  laickou   veřejností
  pociťována  již  delší  dobu, zákon  obsahuje  několik  obtížně
  interpretovaných ustanovení a i přímo mezerovitých  ustanovení,
  jejichž  analýza  s  akcentem na dopad nové  právní  úpravy  na
  autory počítačových programů bude předmětem tohoto pojednání.
      V  průběhu  posledních tří let probíhaly v České  republice
  legislativní práce na nové zákonné úpravě, která měla  nahradit
  zákon   z  roku  1965,  jenž  již  po  delší  dobu  nevyhovoval
  zřetelnému  posunu nejen v pojetí  a ochraně  autorských  práv,
  ale  i  pokroku, jímž celá oblast společenských vztahů upravená
  autorským  právem za uplynulých 35 let logicky prošla.  Nutnost
  přizpůsobit   znění  tohoto  zákona  potřebám,  které   přinesl
  listopad  1989  byla realizována několika novelizacemi  zákona,
  které  však oslabily vnitřní konstrukci zákona. Jedna  ze  změn
  mimo  jiné  poprvé  v ČR zavedla ochranu počítačových  programů
  (rok  1990),  její rozšíření bylo provedeno novelizací  z  roku
  1996.   Velmi  zásadně  ovlivnila  přípravy  autorského  zákona
  Směrnice  91/250/EHS,  jež zavádí účinnou ochranu  počítačových
  programů  a  harmonizuje pravidla, jimiž  je  ovládána  ochrana
  počítačového  programu.  Počítačový  program  je  pojímán  jako
  hlavní součást systému zpracování dat a je zásadně důležitý pro
  rozvoj  výroby  a  technologií. V  této  směrnici  je  upravena
  problematika  zaměstnaneckého díla, kterou  bylo  rovněž  třeba
  zahrnout do našeho právního řádu.
      Taktéž  na poli mezinárodního práva je nutné alespoň zmínit
  veledůležitou  tzv. Revidovanou úmluvu bernskou  z  roku  1971,
  která  zharmonizovala roztříštěnost a mnohdy až  neslučitelnost
  národních úprav jednotlivých států. Z pohledu autorského  práva
  se tato skutečnost jeví jako zásadní, poněvadž úspěšná autorská
  díla  jsou  šířena  bez  ohledu  na  hranice  států  a  potřeba
  minimální úrovně ochrany po celém civilizovaném světě  má  svou
  nezastupitelnou roli. Tento fakt je dán v případě  počítačových
  programů  technologickou  vyspělostí  jednotlivých  regionů   a
  vnímatelnou  potřebou  samotných autorů o co  nejsrovnatelnější
  ochranu  jejich  autorských práv alespoň  na  minimální  úrovni
  zakotvené  v  úmluvě.  Je  také nutné zmínit  i  další  smlouvy
  Světové  organizace  duševního vlastnictví (World  Intellectual
  Property Organization, dále jen "WIPO"), které byly přijaty  na
  diplomatické konferenci v roce 1996, a pro něž se používá název
  "internetové smlouvy". Jde o Smlouvu WIPO o právu  autorském  a
  Smlouvu   WIPO  o  výkonech  výkonných  umělců  a  o  zvukových
  záznamech.  K těmto smlouvám by měla ČR přistoupit  po  přijetí
  autorského zákona.
      Smysl  zákonné  úpravy  by  měl  spočívat  v  ochraně  práv
  autorů,  protože  vznik autorských děl je  bez  tvůrčí  duševní
  činnosti   a   intelektuálního  potenciálu   samotných   autorů
  nemyslitelný. Jestliže programátor vytvoří program, tak je jeho
  vlastnictvím,  může  být  ve smyslu § 118  občanského  zákoníku
  jakožto  tzv. jiná majetková hodnota předmětem právních vztahů.
  Autor  k  němu  disponuje všemi právy, on jej může  případně  i
  zničit, je to on, kdo nad ním disponuje právním panstvím a tato
  svá  oprávnění jedině on může přenést zejména na  základě  tzv.
  licenčních   smluv   na   jiné  osoby.   Ochrana,   preciznější
  systematika práv autora a nedostatky starého autorského  zákona
  měly  být  odstraněny novou zákonnou úpravou, což  se  v  mnoha
  případech  podařilo,  v  některých už méně  zdařile  a  bohužel
  některé  nové  problémové ustanovení v  sobě  zakotvil  i  nový
  autorský  zákon. Je třeba zkonstatovat, že co se týče požadavků
  Evropské unie na národní zákonodárství, je nová zákonná  úprava
  z  hlediska  čistě formálně-právního zdařilá. Např. prodloužila
  ochranu  autorských práv u děl z 50 na 70 let po smrti  autora,
  dále   zavedla  dualistické  pojetí  autorských   práv   (práva
  osobnostní  a práva majetková), specifikovala tzv. volná  užití
  aj.  Některá - ne do všech důsledků promyšlená ustanovení ovšem
  mohou  způsobit,  že zákon bude muset být nejspíš  novelizován.
  Toto  tvrzení  však nemusí mít žádnou výpovědní hodnotu,  pokud
  tyto  nedomyšlenosti byly výsledkem lobbingu různých  zájmových
  kruhů, které se těmto změnám budou přirozeně snažit zabránit.

      Předně je třeba osvětlit, co je autorským dílem. Je jím  ve
  smyslu  §  2  AutZ  výsledek tvůrčí činnosti autora,  který  je
  vyjádřen  v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, trvale  nebo
  dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam.  Za  dílo
  se  dle  odst. 2 zmiňovaného ustanovení považuje též počítačový
  program,  je-li původní v tom smyslu, že je autorovým  vlastním
  duševním výtvorem. Ptáte-li se po smyslu autorskoprávní ochrany
  děl,  lze odpovědět slovy klasika: "Některé věci je třeba  brát
  tak,  jak  jsou."  Toto přirovnání je poměrně  výstižné.  Mohli
  bychom  zde sáhodlouze diskutovat, jaký je teleologický  význam
  autorskoprávní  úpravy,  ale to není  předmětem  tématu  tohoto
  pojednání.  Je bezesporu velmi správné, jestliže zákon  autorům
  děl  poskytuje záruku, že jejich práva budou zákonem  chráněna,
  obecně respektována, soudně vynutitelná a pro případ porušování
  i sankcionována. Autorova práva mají jak osobnostní rozměr, tak
  i  rozměr  práv majetkových. Každý autor má právo  osobovat  si
  autorství  k dílu, právo na nedotknutelnost díla a  jiná  práva
  vyplývající  z titulu samého autorství. Z hlediska  majetkových
  práv má každý autor zejména právo dílo užít a udělit jiné osobě
  smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Je logické, že  každý
  autor   má   právo   rozmnožovat  své  dílo,  rozšiřovat   jej,
  vystavovat,  sdělovat veřejnosti apod. Jestliže tato  oprávnění
  propůjčí  jiné osobě, ať za úplatu, či bezúplatně, je  to  jeho
  svrchované právo.
      Ochranu  práva  autorského obsahuje § 40 a násl.  Autor  se
  může  zejména  domáhat určení svého autorství, zákazu  ohrožení
  svého   práva  (neoprávněné  výroby,  prodeje,  inzerce  atd.),
  odstranění  následků  zásahu  do jeho  práv  (zejména  stažením
  neoprávněně  zhotovené  rozmnoženiny  z  obchodování  či   její
  zničení).  Dále  se  svěřuje autorovi  právo  žádat  poskytnutí
  přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou  újmu,  a
  to  omluvou  nebo, pokud by se nejevila omluva jako  dostatečná
  satisfakce  za  porušení autorských práv, tak i zadostiučiněním
  peněžním.  Soud dále může  přiznat autorovi i právo,  aby  ten,
  kdo   porušil  jeho  práva,  uveřejnil  stanovenou   formou   a
  v  stanoveném  rozsahu rozsudek soudu, a  to  na  jeho  vlastní
  náklady.
      Autorský zákon výslovně uvádí, že právo na náhradu škody  a
  na  vydání  bezdůvodného obohacení z porušení  autorských  práv
  zůstává   nedotčeno.   Co  se  tím  rozumí?   Autor   se   může
  v  občanskoprávním sporu domáhat dle § 420 a  násl.  občanského
  zákoníku  náhrady škody, která vznikla protiprávním  úkonem  za
  předpokladu,  že  šlo  o zavinění škůdce  a  vzniklá  škoda  je
  důsledkem škůdcova porušení autorských práv (existuje zde  tedy
  příčinná  souvislost mezi jednáním škůdce a  vzniklou  škodou).
  Podle § 451 a násl. občanského zákoníku -- bezdůvodné obohacení
  -  se  autor  bude  domáhat na tom, kdo porušil  jeho  autorská
  práva, vydání prospěchu, jehož takto dotyčný neoprávněně nabyl.
  S  ohledem  na  §  40  odst. 3 AutZ je  však výše  bezdůvodného
  obohacení,  jež  vzniklo na straně toho, kdo takto  neoprávněně
  nakládal  s  dílem,  aniž by k tomu získal  potřebnou  licenci,
  stanovena  v  dvojnásobné  výši odměny,  která  by  jinak  byla
  obvyklá  za získaní takové licence. Domáhání se některých  práv
  z  porušení autorských práv přísluší i jiné osobě než autorovi,
  pokud  jí  udělil  výhradní oprávnění dílo užít,  či  je-li  jí
  svěřen ze zákona (např. dědicové zemřelého autora).
      Velmi  podstatné je ustanovení § 30, v němž se stanoví,  že
  za  užití díla, jež by vyžadovalo licenci, se nepovažuje  užití
  pro   osobní   potřebu   s   výjimkou  zhotovení   rozmnoženiny
  počítačového    programu   či   elektronické   databáze    nebo
  rozmnoženiny  či  napodobeniny díla architektonického  stavbou.
  Jestliže  si doma "vypálíte" CD vaší oblíbené skupiny,  tak  na
  základě   tohoto  ustanovení  a  za  splnění  jiných  zákonných
  požadavků  neporušujete  práva  autora.  Nesmíte  ovšem   takto
  pořízený  záznam  prodávat či rozmnožovat  ve  velkém  atd.  Je
  určitě pochopitelné, že tato a obdobná činnost je protiprávní a
  lze  ji  postihovat  i  na  základě  trestněprávních  předpisů.
  Počítačové  programy  však sám zákon z  této  možnosti  volného
  užití  výslovně  vyjímá. Je tudíž porušením  autorského  zákona
  jakékoli pořizování rozmnoženiny, rozšiřování či dokonce prodej  
  softwarových  produktů,  byť by bylo takové  jednání  omlouváno    
  slovy,  že  jde  o užití pro osobní potřebu. Co  je  to  osobní  
  potřeba?   Zákon   nikterak   tento   pojem   nedefinuje,   ale
  z  jazykového  významu slov lze interpretovat, že  se  jedná  o
  jednání,  jímž  osoba  jednající získává prospěch  z  nakládání
  s autorským dílem, přičemž tento prospěch je omezen výhradně na
  osobu jednající. Užití k osobní potřebě u počítačových programů
  samozřejmě  vyloučena  není  (dokonce  v  případě  užití   díla
  pronájmem díla je předpokládána -- viz internetové kavárny a  §
  15 AutZ), ale užití počítačového programu pro osobní potřebu je
  ze  zákona  vyňato. Velmi laicky řečeno, můžete  si  okopírovat
  nějakou videokazetu či CD, přičemž ji nesmíte použít jinak  než
  pro  osobní potřebu, ale nikdy tak nesmíte kopírovat počítačový
  program,  spouštět  jej na více počítačích, než  bylo  sjednáno
  atd.  (s  výjimkou některých možností, jež mají  umožnit  řádný
  provoz  programu -- viz níže). Oprávněně užít program  lze tedy
  vždy  jen  v  souladu  s  licenční smlouvou.  Porušíte-li  toto
  ustanovení,  porušujete zákon a vystavujete se všem  důsledkům,
  které  nikoliv  jen  autorský zákon, ale i trestní  zákon  (viz
  např.  §  152  tr.  z.),  občanský  zákoník  a  další  předpisy
  připouštějí.

      Určité  výjimky  z  ochrany autorských práv  k  počítačovým
  programům  jsou  zakotveny  v § 65  a  66  AutZ.  Podle  těchto
  ustanovení  nejsou podle autorského zákona chráněny myšlenky  a
  principy,  na  nichž  je  založen jakýkoli  prvek  počítačového
  programu,  včetně  těch,  které jsou podkladem  jeho  propojení
  s jiným programem. To znamená, že těchto myšlenek a principů (v
  praxi  běžně  užitých  algoritmů) mohou programátoři  libovolně
  zahrnovat  do  jimi vytvářených programů, avšak  s  ohledem  na
  požadavek původnosti nového programu. Takto nově vytvořené dílo
  musí  být  původní  v  tom  smyslu, že  je  autorovým  vlastním
  duševním  výtvorem.  Nemusí být jedinečným  výsledkem  činnosti
  programátora,  což  je změna oproti autorskému  zákonu  z  roku
  1965.  V  praxi se bude jednat o otázku, zda-li je program,  do
  něhož   jeho  autor  zakomponoval  tolik  algoritmů  z   jiného
  programu, ještě dílo původní. Není možné stanovit jednoznačné a
  přesné  pravidlo. Případný spor by musel řešit soud,  který  by
  rozhodl, zda-li se jedná o nové původní autorské dílo nebo zda-
  li  již  došlo  ke  zpracování díla  (i  dílo  vzniklé  tvůrčím
  zpracováním  díla jiného je taktéž předmětem práva  autorského,
  avšak aby mohlo vzniknout zpracováním díla jiného, vyžaduje  se
  souhlas autora tohoto "vzorového díla").
      Je  taktéž  dovoleno  rozmnožovat, překládat,  zpracovávat,
  upravovat či jinak měnit počítačový program, je-li to  potřebné
  k užití počítačového programu v souladu s  jeho určením, včetně
  opravování  chyb    programu, avšak to jen za  předpokladu,  že
  mezi smluvními stranami není dohodnuto něco jiného. To znamená,
  že  autor  programu může takovouto činnost uživateli v  licenci
  výslovně  vyloučit.  Pokud tak ovšem neučiní,  platí,  že  tato
  činnost  je  dovolená.  Je též dovoleno zhotovovat  si  záložní
  rozmnoženinu počítačového programu, je-li to potřebné pro  jeho
  užívání,  avšak je nutno mít vždy na paměti, že za rozmnožování
  počítačového  programu  se považuje i  zhotovení  rozmnoženiny,
  která je nezbytná k zavedení a uložení počítačového programu do
  paměti  počítače, jakož i pro jeho zobrazení, provoz a  přenos.
  Dále je rovněž dovoleno zkoumat fungování počítačového programu
  za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen.
      Poměrně   rozporné  je  umožnění  rozmnožování  kódu   nebo
  překládání  jeho  formy při rozmnožování počítačového  programu
  nebo  při  jeho  překladu či jiném zpracování, úpravě  či  jiné
  změně,  a  to  ať již samým oprávněným uživatelem  rozmnoženiny
  počítačového programu nebo jím pověřenou osobou, jsou-li takové
  rozmnožování   nebo   překlad  nezbytné  k  získání   informací
  potřebných k dosažení vzájemného funkčního propojení  nezávisle
  vytvořeného   počítačového  programu  s   jinými   počítačovými
  programy.  Zákonodárce dále stanovil, že takto  lze  postupovat
  jen  v  případě,  že  informace potřebné k dosažení  vzájemného
  funkčního  propojení  nejsou  pro  takové  osoby  jinak  snadno
  dostupné  a  tato  činnost se omezuje na ty části  počítačového
  programu,  které jsou potřebné k dosažení vzájemného  funkčního
  propojení.  Zákonodárce  si zřejmě byl vědom  možných  ohrožení
  autorských  práv,  a tak stanovil, že takto  získané  informace
  nesmějí být poskytnuty jiným osobám ani využity k jiným  účelům
  než   k   dosažení  vzájemného  funkčního  propojení  nezávisle
  vytvořeného  počítačového  programu.  Dále  nesmějí  být   tyto
  informace  využity  ani k vývoji, zhotovení nebo  k  obchodnímu
  využití  počítačového  programu v  podstatě  podobného  v  jeho
  vyjádření  nebo k jinému jednání ohrožujícímu nebo porušujícímu
  právo  autorské. Dále zákon výslovně požaduje, aby tato omezení
  rozsahu   autorských  práv  k  počítačovému   programu   nebyla
  vykládána  nepřiměřeně na újmu oprávněných zájmů autora  ani  v
  rozporu s běžným využíváním počítačového programu. Jinak  platí
  v  souladu s požadavky Evropské unie, že počítačový program  je
  chráněn   jako  dílo  literární.  K  problematičnosti  takového
  pojímání programů bude věnována pozornost v pasáži o kolektivní
  správě.
  
      Byla  zde zmíněna licenční smlouva. V ustanoveních §  46  a
  násl.   přináší  autorský  zákon  celou  řadu  novinek   (nutno
  podotknout,  že poměrně zdařilých) a upravuje základní  smluvní
  typ, kterým autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva
  dílo  užít,  tedy  licenční  smlouvu.  Než  se  budeme  věnovat
  podrobněji  problematice licenční smlouvy, je vhodné  ozřejmit,
  k  čemu je dobrá licenční smlouva. Jestliže programátor vytvoří
  program,  jehož užívání chce za určitých podmínek a  v  určitém
  rozsahu   umožnit   i   jiným  osobám,  je  udělení   oprávnění
  k  příslušnému  užití předmětem takové licenční smlouvy.  Zákon
  pro  licenční smlouvu nepředepisuje žádnou zvláštní  formu,  to
  znamená, že může být uzavřena i ústně, popř. konkludentně -- což
  znamená,  že  z jednání smluvních stran vyplývá, že  s  takovým
  užitím programu souhlasí, až na jednu výjimku. Poskytuje-li  se
  výhradní  licence, musí být smlouva uzavřena v  písemné  formě.
  Výhradní  licence  znamená pro autora  dobrovolný  závazek,  že
  neposkytne  jiné  osobě žádnou licenci  k  předmětnému  dílu  a
  zároveň  závazek,  není-li sjednáno jinak,  se   i  sám  zdržet
  výkonu  práva  užít dílo takovým způsobem, ke  kterému  licenci
  udělil.  Tedy v konkrétním případě. Programátor vytvoří program
  a  poskytne  určité  osobě písemnou licencí výhradní  oprávnění
  k  výkonu práva dílo užít rozmnožováním díla. Pak takto udělená
  licence  bude  mít  pro  autora  tyto  následky:  autor   nesmí
  poskytnout   toto   oprávnění   rozmnožovat   dotčený   program
  (zhotovovat  nahrané nosiče programu) žádné jiné  osobě  a  ani
  toto právo vykonávat sám.
      Není   zde   možné   rozvádět  všechny  podrobnosti   kolem
  licenčních  smluv, ale snad mnohé osvětlí jeden příklad,  který
  je  z  hlediska  volně šiřitelných programů určitě  aktuální  a
  zajímavý a poukáže na problematiku licenčních smluv.
      Do  1. prosince 2000 právní řád neumožňoval uzavření takové
  smlouvy,  jejímž  předmětem by bylo udělení  svolení  uživateli
  šířit autorovo dílo, aniž by se zároveň v této licenční smlouvě
  neposkytovala  autorská  odměna  autorovi  díla.  Víme-li,   že
  počítačový program je chráněn jako dílo literární a při  vědomí
  znění  licenční  smlouvy GNU, lze tvrdit,  že  k  právotvornému
  uzavření  smlouvy, jíž programátor (či jiný nositel  autorských
  práv)  zpřístupňoval  uživateli  jeho  program,  nemohlo  nikdy
  dojít.  Ve  smlouvě by totiž musela být mimo jiných náležitostí
  specifikována  autorská  odměna,  což  se  již  z  logiky  věci
  vylučovalo  s  principem bezúplatnosti, na  kterém  jsou  volně
  šiřitelné programy postaveny.
      §  22  odst.  3 již neplatného autorského zákona  (zák.  č.
  35/1965  Sb.) stanovil obligatorní (nutné) obsahové náležitosti
  takových smluv, jež byly nadto navíc kogentní povahy -- smluvní
  strany se od zákonné úpravy nemohly odchýlit. Jejich nedostatek
  má  zásadně za následek neplatnost uzavřené smlouvy (srov. § 14
  odst.  2  AutZ  a  §  39  obč. zákoníku).  Pak  tedy  "smlouvy"
  uzavírané  na  základě znění Obecně veřejné  licence  GNU  jsou
  neplatné,  právně  k  nim jakoby nikdy  nedošlo,  právní  vztah
  z takové smlouvy nikdy nevznikl.
      Nová  právní  úprava  nedostatky  staré  úpravy  odstranila
  (umožnila   za   dodržení   zákonných  požadavků   bezúplatnost
  licenčních smluv), ale vyvstalý problém kolem neplatnosti dříve
  uzavřených  licenčních smluv přesto nijak neřeší! Totiž  právní
  vztahy  vzniklé  přede dnem nabytí účinnosti tohoto  zákona   a
  práva  a povinnosti z nich vzniklé se řídí předpisy dosavadními
  (minulým  AutZ).  Když však takový vztah ani nemohl  vzniknout,
  tak  se není ani "čím" řídit. Dnešní zákonná úprava je k  volně
  šiřitelným  programům  vlídnější. Sjednávané  licenční  smlouvy
  musí  obsahovat určení podstatných náležitostí smlouvy  -  tedy
  určení  smluvních  stran,  k jakým způsobům  užití  a  v  jakém
  rozsahu  je licence poskytnuta. Novinkou je, že zákon stanovuje
  výjimku  ze  zásady úplatnosti. Je možné poskytovat  licence  i
  bezúplatně,  např.  pro charitativní účely nebo  pro  uživatele
  freesoftware,  avšak jedině výslovným ujednáním o bezúplatnosti
  udělení oprávnění k příslušnému užití díla.  Nesjednání  odměny
  za užití díla však nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud strany
  výslovně projeví vůli uzavřít smlouvu sice úplatně, ale  neurčí
  výši odměny, resp. nestanoví způsob jejího určení, je nabyvatel
  licence povinen poskytnout autorovi odměnu obvyklou.
  
      Poměrně zajímavou partií autorského zákona je ustanovení  o
  zaměstnaneckém  díle (§ 58 AutZ). Jestliže si autor-programátor
  a  jeho  zaměstnavatel nesjednají ve smlouvě jinak, tak  je  to
  zaměstnavatel, kdo vykonává svým jménem a na svůj účet autorova
  majetková  práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění  svých
  povinností   vyplývajících  z  pracovněprávního  či  služebního
  vztahu   k   zaměstnavateli.  Jedná  se  opět  o   dispozitivní
  ustanovení,  od  nichž  se  smluvní  strany  mohou  ve  smlouvě
  odchýlit.  Co  je podstatné naprosto zásadně, je nevyvratitelná
  právní   domněnka,  že  počítačové  programy  se  považují   za
  zaměstnanecká  díla i tehdy, byla-li vytvořena  na  objednávku;
  objednavatel  se  v takovém případě považuje za zaměstnavatele.
  To  znamená,  že zhotoví-li programátor počítačový  program  na
  zakázku,   pak   majetková  práva  k  takovému  dílu   vykonává
  objednatel.  On  bude  rozhodovat o rozmnožování,  rozšiřování,
  vystavování a jiných užití díla. Autorovi programu tak přísluší
  jen práva osobovat si autorství a jiná morální práva.
      Problematikou  open  source software  a  zvláštnost  jejich
  postavení  v  relaci  k  jiným software produktům  by  se  dalo
  zabývat velmi dlouho. Z časových důvodu je však třeba se omezit
  jen  na  pár  řádků tohoto pojednání. Volně šiřitelné  programy
  (tzv.  freesoftware) jsou autorská díla vytvářená  programátory
  za   účelem   nabídnout  alternativu  k  softwarovým  produktům
  společností,  jež  své  programy uvádějí  na  trh  s  nepoměrně
  většími  náklady a tím pádem cenou a pro něž je jediným motivem
  zisk  a  využití možností autorskoprávní ochrany, kterou právní
  řád  programům  poskytuje. Freesoftware je  vytvářen  za  jiným
  účelem,  a to na základě obětavosti a motivace mnohých  autorů,
  kteří se na základě svého rozhodnutí zřekli autorských honorářů
  a   poskytli   svá  autorská  díla  k  volnému   užití.   Tento
  freesoftware je šířen především na základě tzv. Obecně  veřejné
  licence GNU. Plyne z povahy freesoftware, jenž je užíván vždy a
  zásadně  bezúplatně,  a  ze  specifičnosti  lidské  povahy,  že
  uživatele  předmětů  ochrany  "svádí"  k  porušování   ujednání
  z  licence  GNU (s ohledem na zásadu -- "kde není žalobce, není
  ani  soudce").  Přesto  však  je opodstatněné,  aby  po  právní
  stránce  byly  tyto  smlouvy platné, aby tak byla  freesoftware
  poskytnuta alespoň minimální úroveň autorskoprávní ochrany. Jak
  již  bylo zmíněno výše, bylo nutné ve znění licencí GNU  učinit
  některé   změny.   Tyto   změny  jsme  v   občanském   sdružení
  ZASTUDENA.cz  připravili  s  ohledem  na  rizika,   která   pro
  freesoftware  v  případě  jejich neprovedení   a  z  nedostatků
  obsažených v autorském zákoně vyplývají. Jevilo se za  nezbytné
  poměrně nepřehlednou americkou verzi smlouvy systematizovat  do
  podoby, která je vlastní evropskému právnímu prostředí, doplnit
  text  smlouvy  o ta ustanovení, která jsou nezbytná  z  pohledu
  nového  autorského zákona, uvést v soulad některé  pojmy  textu
  smlouvy  s těmi instituty, které jsou obsaženy v českém právním
  řádu.  Bylo  též  nutné určit okamžik, kdy  dochází  k  přijetí
  licenční smlouvy uživatelem daného programu (dle znění  smlouvy
  "nabyvatel oprávnění"). Dále již jen namátkou -- jako nezbytnou
  se  jevila potřeba přesně definovat strany smlouvy, bylo  nutné
  vyhrazení práv, výše zmíněnou bezúplatnost a jiné úpravy  textu
  smlouvy.
      Dostáváme  se k poslední části pojednání, a to k  institutu
  kolektivní  správy.  Kolektivní správou se  rozumí  zastupování
  většího  počtu osob, kterým přísluší majetkové právo  autorské,
  k  jejich prospěchu, a to při výkonu jejich majetkových práv ke
  zveřejněným  nebo  ke zveřejnění nabídnutým dílům  -- předmětům
  ochrany,  pokud  jiný  než  kolektivní  výkon  těchto  práv  je
  nedovolený  nebo  neúčelný. Co lze pod touto složitou  definicí
  kolektivní   správy  rozumět  a  proč  je  o   ní   pojednáváno
  v  souvislosti  s počítačovými programy? Velmi  laicky  řečeno,
  jedná  se  o  zástupný výkon u těch autorských práv,  která  si
  autor  nemůže sám ohlídat a sám vykonávat. Např. vydá-li určitá
  hudební  skupina  nahrávku, má kontrolu  nad  výrobou,  legální
  distribucí a prodejem této nahrávky, z čehož jí plynou autorské
  honoráře.  Ovšem  tato skupina nebude reálně  schopna  zkoumat,
  kolik  rozhlasových  stanic  zmíněnou  nahrávku  pouštělo,   na
  kterých  diskotékách byla hrána atp., přičemž  z  těchto  užití
  nikoliv  pro  osobní potřebu přísluší autorům  taktéž  autorské
  honoráře.  K výkonu těchto práv, výběru, rozdělování autorských
  odměn,  jakož  i  ke  kontrole uživatelů předmětů  ochrany,  je
  v   autorském  právu  upraven  institut  kolektivního  správce.
  Protože autorský zákon obsahuje v hlavě IV -- Kolektivní správa
  -  několik vyloženě nevhodných ustanovení, na něž jsme  jakožto
  členové sdružení upozorňovali jak Ministerstvo kultury ČR,  tak
  i  média  a  veřejnost prostřednictvím našich webových  stránek
  (www.zastudena.cz), může dojít v budoucnosti k  ohrožení  volné
  šiřitelnosti  a  potažmo  i svobody freesoftware.  Zákon  totiž
  poměrně  nepochopitelně umožňuje ustanovení  kolektivní  správy
  k  počítačovým  programům a navíc stanovuje ještě  daleko  méně
  pochopitelně  za  splnění zákonem stanovených požadavků  právní
  nárokovatelnost   udělení  oprávnění.   Doposud   záleželo   na
  ministerstvu,  zda-li  k  určitému  druhu  děl,  popř.  výkonům
  výkonných umělců a na žádost relevantní skupiny autorů povolilo
  výkon kolektivní správy. Dnes je na ni právní nárok, o němž  by
  v případě zamítnutí ministerstvem mohl rozhodovat soud, jenž se
  řídí  pouze  zákonem  a naplněním zákonných  kritérií,  nikoliv
  logičností a smysluplností takového kroku.
        Abychom  tomuto ohrožení zabránili, učinili jsme  několik
  kroků  a  opatření  s  cílem chránit tyto  hodnoty.  Kolektivní
  správce  obecně plní povinnosti svěřené mu zákonem, zabezpečuje
  ochranu  zájmů  autorů  a  vykonává i jiné  aktivity.  Vzhledem
  k  mezerám v novém autorském zákonu však existuje riziko, že by
  se  tohoto  institutu  mohli  zmocnit  lidé,  jimž  by  šlo   o
  prosazování zájmů velkých nadnárodních společností, moci  peněz
  a  potlačování práv jak "nezajímavých" programátorů, tak hlavně
  uživatelů programů. Zákon neumožňuje vzniknout více kolektivním
  správců  pro jeden obor. Hovoří se o tzv. zákonné monopolizaci.
  Pokud  bude oprávnění k výkonu kolektivní správy svěřeno různým
  lobby,  může  to znamenat ohrožení volně šiřitelného  software.
  Ptáte-li  se, jak je to možné, je třeba předeslat, že odpovědět
  na  tuto  otázku není až tak složité. Kolektivní  správa  -  ve
  spojení  s  nedostatky  v  zákoně  a  nedostatky  v  licenčních
  smlouvách  GNU, jež nejsou užívány v souladu s platným  právním
  řádem  a o kterých bylo pojednáno výše, představuje riziko  pro
  volně  šiřitelné programy, jež se stávají konkurencí pro  běžný
  placený   software.  Zákon  stanovuje,  že  kolektivní  správce
  vykonává své povinnosti nevýdělečně. Je tedy patrné, že  peníze
  z  výkonu  kolektivní správy nebude nejspíš motivem žadatelů  o
  udělení   oprávnění.  Zákon  však  na  druhou  stranu   svěřuje
  kolektivnímu   správci   značná  oprávnění   vůči   uživatelům.
  Předmětné  ustanovení zní -- (§ 100 odst. 4  AutZ) -  uživatelé
  předmětů  ochrany,  jakož i osoby povinné k  platbě  zvláštních
  odměn,  jsou  povinni umožnit kolektivnímu správci řádný  výkon
  kolektivní  správy  a  bez vážných důvodů kolektivnímu  správci
  neodmítnout poskytnutí k tomu potřebných informací. Takto vágně
  a   neurčitě  formulovaná  povinnost  součinnosti  skýtá   řadu
  možností, jak běžnému uživateli programu a zvláště tomu,  který
  neužívá  program  legálně (a představte si  pod  ním  i  našeho
  uživatele  volně šiřitelného programu, ke kterému má  neplatnou
  licenční   smlouvu!)  poměrně  znepříjemnit  jeho  "uživatelský
  život". Pro softwarové společnosti je takový kolektivní správce
  zajímavý ne z pohledu peněz, ale právě z tohoto pohledu moci  a
  šikanování  a vytvoření kvazi-softwarové policie.  Otázkou  je,
  kolik  uživatelů  (a  zejména firem) by raději  znovu  nezačalo
  užívat  a kupovat běžný placený software. Na ni si už ale  musí
  odpovědět každý sám.
      Ještě  pár  slov  k problematice fontů. Fonty  jsou  běžným
  komponentem  softwarových produktů.  Jsou  užívány  na  základě
  licenční  smlouvy  k samotnému programu, to  znamená,  že  tyto
  licenční  smlouvy  musí stanovovat pravidla nakládání  s  fonty
  v   programu   obsažených.  Jestliže  lze   font   z   programu
  vyabstrahovat a dále předávat k užívání v jiném software,  nebo
  je-li  dokonce  tato  činnost nutná, tak  právo  zajímá  jediná
  skutečnost,  a  to  je-li tato činnost v souladu  s  licenčními
  podmínkami. Pokud není pokryta licenční smlouvou, a není-li ani
  možno  z  ní dovozovat, že se takové jednání příčí vůli  autora
  programu,   resp.   fontu,  tak  vznikají  určité   nejasnosti.
  Přikláníme   k  názoru,  že  by  se  dalo  uvažovat   o   formě
  konkludentního  souhlasu  autora s příslušným  užitím  fontu  i
  v  jiných  případech, než které jsou pokryty licenční smlouvou.
  Nesmí  se  jim  ale  zcela zásadně příčit. Lze  se  opřít  i  o
  analogické ustanovení § 65 odst. 1 písm. a) AutZ.
      Mnohdy se setkáváme s označením copyright ((c)), používá se
  zcela  běžně, ale málokdo ví, oč se jedná. Kontinentální  právo
  evropské právní kultury je založeno na právu autorském, nikoliv
  nikoli  na  právu copyrightu, ale přesto jej uznává a poskytuje
  známým značkám (c) právní ochranu. Zjednodušeně řečeno  zásadní
  rozdíl  mezi oběma systémy spočívá v tom, že copyright si  může
  osobovat  i  právnická osoba, jakožto autor, kdežto  v  systému
  práva   evropského  může  být  autorem  jedině  fyzická  osoba.
  Problematika harmonizace obou systému je mimo jiné předmětem na
  začátku pojednání zmiňovaných mezinárodních úmluv.
  
      Na  závěr je vhodné učinit ještě poznámku, že v USA  je  ve
  stádiu   legislativních   příprav  zákonná   speciální   úprava
  k  problematice  volně šiřitelného software. Její přijetí  bude
  mít  jistě zásadní vliv i na postavení open source software  po
  celém  světě.  Je  totiž zřejmé, že freesoftware  svou  povahou
  vyžaduje  úplně jiné ošetření než placený software. Na  okamžik
  přijetí  této zákonné úpravy si ale ještě nějakou  dobu  budeme
  muset  počkat. Do toho okamžiku musíme používat autorský zákon,
  láteřit nad jeho nedostatky a především naučit se jej používat.
  Pokud k tomu i trochu přispěje toto naše pojednání, pak splnilo
  svůj účel.
  
                                           Mgr. Lucie Rambousková
                                                 Stanislav Polčák